S patchworkem jsem se seznámila před více než deseti lety ve Spojených státech, kde manžel pracoval v sekretariátě OSN v New Yorku. Musím přiznat, že při prvním setkání mě patchwork příliš neoslovil. Snad to byla barva látek nebo výběr vzoru či jeho provedení, ale prostě mě nechal (téměř) chladnou. Pak jsme jednou v létě navštívili obrovský skanzen v Kanadě, kde byla předváděna nejrůznější řemesla, ruční a domácí práce, vše v dobových kostýmech. V jedné chalupě seděly čtyři ženy kolem quiltovacího rámu, prošívaly – quiltovaly a přitom vesele probíraly všechny novinky posledních dnů, asi tak jako tomu u nás bývalo při draní peří. Žádná televize, žádný telefon, jen krásný vzor, trpělivě a s láskou prošívaný. A v tomto okamžiku jsem se „chytla“. Dlouho jsem snila o takové partě kamarádek, které si vzájemně pomáhají jak pracovně (čtyři páry rukou prošijí deku rychleji než jeden), tak i tím, že si navzájem dělají „vrbu“. Ještě v New Yorku jsem navštívila jednu obrovskou mezinárodní patchworkovou výstavu a jednu japonskou, zakoupila nějaké vzory, látky a objednala dva časopisy.

Když jsme se přestěhovali do Vídně, kam bylo manželovo oddělení přeloženo, můj sen se splnil. Při United Nations Women’s Guild, jehož jsem byla aktivní členkou, jsme založily „quilting group“ a scházely se nejprve jednou za měsíc, pak jednou za 14 dnů a konečně v době, kdy jsem kroužek vedla já, to už byla každotýdenní droga. Po absolvování základního kurzu jsem se postupně seznamovala s různými technikami, pomůckami i látkami. Hned od počátku jsem více inklinovala k ručnímu než strojovému šití. Z ručního šití u mne zvítězila aplikace a ruční prošívání (quilting) jako poslední fáze před dokončením díla. Mezi mé oblíbené techniky tedy patří aplikace keltského uzle (celtic knot), aplikace vitrážového okna (stained glass), trapunto a v neposlední řadě aplikace panenky v kloboučku Sunbonnet Sue a jejího kamaráda, chlapečka v overalu.

Když se přiblížil manželův odchod do důchodu a tedy okamžik návratu do Prahy, propadla jsem panice, že budu se svým zájmem sama. Avšak kdo hledá, tak najde a dnes už mám řadu kamarádek i věrných studentek naladěných na stejnou notu. Kromě toho mám to štěstí, že Vídeň není daleko a tak mohu několikrát do roka do Vídně za svými přítelkyněmi zajet nebo ony zajedou za mnou do Prahy. A s těmi, které se už vrátily do svých domovin, jsem ve spojení po internetu – od Japonska přes Malajsii, Austrálii, Jižní Afriku, Brazílii, Spojené státy až po Kanadu.

Jana Lálová, 2005