Od poslední aktualizace mých stránek už uplynulo hodně vody. Ne náhodou se poslední datum shoduje s neočekávanou mozkovou příhodou, která postihla mého muže Petra v neděli 4. října 2009 ráno, čtyři dny před odjezdem na Mezinárodní astronautický kongres v Jižní Koreji. Vnímáme to tak, že se podruhé narodil, a podle toho žijeme společný život dál, i když hodně změněný. Letos už slavíme 52 společných let.

Tato událost pochopitelně ovlivnila i můj život s patchworkem. Mnohokrát jsem při kurzech tvrdila, že je to koníček, který pomáhá překonat i osobní problémy, když však dojde k lámání chleba, není to vždycky tak jednoduché. Dá se říci, že jsem upadla do patchworkového spánku. Na novou tvorbu jsem se nemohla soustředit a na mechanické quiltování jsem nic připraveného neměla. Kromě několika absolutních maličkostí jsem nic neušila, a tak jsem ani nevystavovala na 4. Prague Patchwork Meeting (PPM). Nicméně jsem i nadále pokračovala jako odborná lektorka v časopisu Švadlenka, „šila“ teoreticky a dělala korektury.

V souvislosti s tím musím konstatovat, že jsem byla až dojatá, kolik výborných přítelkyň se mi podařilo po návratu z ciziny najít. Zejména v prvních dnech po Petrově příhodě denně telefonovaly, podporovaly mě psychicky, pomáhaly najít léčebná zařízení a hlavně nutily šít. A když mi to doopravdy nešlo, dokonce šily za mne! („Peškandy“, dnes skupina Ten to Twelve, nezištně obšila mého Ptáčka z Florencie.)

Probudila jsem se počátkem března 2011, kdy do Prahy přijela na pozvání Jany Warausové americká autorka a textilní designérka Jinny Beyer. Její tři workshopy jsem měla tu čest tlumočit. Byly to úžasné dva dny – na jednu stranu náročné, na druhou stranu inspirující, plné dobré nálady.