Dovolte mi, abych představila svoji přítelkyni Janu Lálovou, která je obyvatelkou Prahy 6 od svého narození před osmdesáti lety. Je toho hodně, co by stálo za zmínku v jejím životě. Jako jednotící linku vidím v tom, že Jana je dobrý člověk. Je to vidět ve všem, co dělá, a není toho málo. Nás bude dnes zajímat její koníček – patchwork, který se jí stal součástí každodenního života, a to jak ve smyslu užitkovém, tak i jako zdroj radosti osobní i jejích blízkých.
V Praze 6 je tvůj domov, tvoje rodina. Jaká jsou tvoje oblíbená místa a jak vnímáš proměny Prahy 6?
Omlouvám se všem ostatním částem Prahy 6, ale pro mě jsou to především Dejvice a moje milovaná Hanspaulka. Tady jsem se narodila, chodila na osmiletku v Sušické a višňovkou dolů na jedenáctiletku v Bílé ulici. Někdy si říkám, že už moc pamatuji. V místech, kde jsme jako děti sáňkovaly, stojí dnes nové domy. S trochou nostalgie pozoruji, jak některé vily mizí a objevují se nové, jejichž majitele už neznám. Rozhodně však nejsem tvrdohlavým zastáncem všeho starého, jsem například ráda, že jsem se dožila krystalické dostavby na křižovatce Horoměřická, zlepšení dopravy nebo se těším na dostavbu Vítězného náměstí.
Kde ses seznámila s patchworkem?
Tak tentokrát za to Praha 6 nemůže. Strávila jsem s manželem několik let v New Yorku a ve Vídni, kde pracoval v OSN. Hodně jsme cestovali a na americkém kontinentu je patchwork ve své původní podobě – prošívaných dekách – stále všude přítomný. Mě konkrétně oslovil v jednom kanadském muzeu v přírodě, kde čtyři ženy v dobových kostýmech společně prošívaly na rámu velikou deku. Od té doby jsem patchworku propadla nejprve teoreticky, a posléze po přestěhování do Vídně i vlastní tvorbou. Tam jsem absolvovala několik odborných kurzů a po odjezdu zakladatelky patchworkového klubu při United Nations Women´s Guild jsem převzala jeho organizaci.
Kdo tě ovlivnil ve tvé tvorbě a kde bereš inspiraci?
Tyto dvě otázky spolu opravdu souvisí. Mám knihovničku patchworkové literatury a často jsem se přistihla při „objevu“ nové techniky, že dřív mě napadlo „Jak to budu učit?“ než „Co si z toho ušiju?“ A tak se stalo, že po trvalém návratu domů v roce 2003 jsem postupně připravila okolo 40 kurzů a snad tak trochu přispěla k rozšíření patchworku v Čechách. Nebráním se inspiraci na Facebooku nebo Pinterestu. Nikdy jsem neměla nějaký vzor, osobnost, kterou bych sledovala a snažila se ji napodobit. Spíš bych řekla, že mě inspirovaly jednotlivé patchworkové techniky, a z nich zejména ruční šití. Těm strojovým se ovšem nebráním, dokonce mám i jednu oblíbenou, protože využívá i malé odstřižky látek.
Na to se chci právě zeptat. Jaké materiály používáš? A máš nějakou vyhraněnou barevnost?
Na klasický patchwork zásadně stoprocentní bavlnu, před použitím předepranou. Mám ráda veselé barvy, ale ne křiklavé. Miluji batiku, sama si připravuji jen barvenou v cibulových slupkách, čaji, kurkumě nebo obalením rezavých předmětů. Z toho vyplývá i barevnost, kterou upřednostňuji hlavně v art quiltu. Při přípravě itinerářů našich zahraničních cest se ustálilo pravidlo, že manžel zařazoval místa, kde se nacházejí observatoře nebo odborná muzea, já je prokládala místy s patchworkovými obchody. Látky patřily vždycky mezi moje suvenýry. Mají ovšem jednu nevýhodu. Málokdy se odhodlám do nich pak střihnout. Hýčkám si je a některé skončí jako látky, které nepoužívám. Kromě toho mám sbírku odstřižků z různých projektů. Teď je moderní trend „udržitelnost“, ale já mám pocit, že se tím řídím celý svůj patchworkový život. Většinou mi větší radost udělá projekt, na který jsem použila zdánlivě už nepoužitelné kousky, kterým tak prodloužím život než velká věc s velkou spotřebou několika látek.
Na čem v současné době pracuješ?
Asi bych měla říct „Na nových věcech pro nadcházející výstavu, která se uskuteční hned po mých narozeninách v dubnu v Písecké bráně“ (22.-28.4). Pravda ale je, že to bude výstava retrospektivní, složená z vybraných prací, které jsem v průběhu zhruba 30 let vytvořila. Takže něco nového tam bude. V poslední době jsem se hlavně věnovala stehům v kruhu, k čemuž mě inspirovala na facebooku skupina „Going round in circles“. Kruhy, stehy a uprostřed knoflík. Kruh je pro mě symbolem dokonalosti, bez začátku, bez konce. Knoflík uprostřed je jako ta třešnička na dortu. A na rozdíl od jiných členek skupiny vytvářím jako podklad pro kruhy malou koláž z odstřižků. A jsme zase u té udržitelnosti.
Zmínila jsi výstavu v Písecké bráně. Je to tvoje první samostatná výstava?
Ano, nepočítám-li galerii v rámci Prague Patchwork Meeting v roce 2015. Mnohokrát jsem se ovšem zúčastnila tuzemských i zahraničních výstav jako členka nějaké skupiny. Velmi si například vážím účasti v mezinárodním projektu TEXNET2, kde spolupracovalo kolem dvaceti účastnic z celého světa. Výsledek byl a bude prezentován na několika zahraničních výstavách. Mimochodem, Prague Patchwork Meeting (od letošního roku v Brně) byl mojí srdeční záležitostí. Od samého počátku v roce 2007 jsem byla členkou organizačního výboru (workshopy a tlumočení).
Co ti patchwork přináší?
Tady budu stručná. Radost. Uspokojení. Náplň každého dne seniorky, kterou bolí záda, kolena, zápěstí. Odpoutání od každodenních světových i soukromých starostí. A často i radost potřebným. Např. charitní šití ve Vídni, výzdoba Domova pro seniory sv. Karla Boromejského v Řepích, deky pro novorozence v inkubátorech, polštářky pro onkologické pacienty.
Děkuji za rozhovor.
Dana Kolářová, Fakulta architektury ČVUT
